Historie

Historie plemene

 

Mon

Co je bezesporu jisté, to je velmi stará historie psů typu corgi (podrobnější článek o dávné historii plemene ZDE). Název corgi a způsob jeho práce je zmíněn již v 10. století ve starém velšském právu. Během mnoha století byl hlavním zdrojem velšské ekonomiky chov skotu, který byl ve velkých stádech hnán na trhy do Anglie, dokonce až do Londýna.

Cardigans cca 1940Corgi byl pes, který střežil a poháněl dobytek, jenž se pásl na velkých velšských neoplocených pastvinách. Docházelo ale k postupnému útlumu tohoto způsobu chovu a obchodu s dobytkem (ve druhé polovině 19. století došlo ve Walesu k rozdělení půdy a k oplocení pozemků) a tím pádem klesal i počet corgi, protože už neměli takové uplatnění. Ve druhé polovině 19. století jich už bylo velmi málo, pouze v západním Walesu se dochovalo plemeno pod názvem Cardigan corgi, kde bylo soustředěno v severním Cardiganshiru (uvádí se, že kolem keltské pevnosti Bronant bylo největší soustředění původních corgi, nazývaných podle toho též Bronant-corgi). Našli se ale zájemci, kteří se snažili od konce 19. století zachovat toto plemeno a vystavovali některé jedince na místních zemědělských výstavách. Není pochyb o tom, že tito lidé žárlivě střežili čistotu typu plemene. Takových lidí ale bylo jen velmi málo mezi množstvím velmi pragmatických zemědělců, kteří pro změnu přikročili ke křížení původních (Bronant-corgi) corgi s jinými plemeny (uvádí se typ psa Red-herder a Brindle-herder), aby získali typ psa vyhovující současným požadavkům. Obě tyto formy – čistá i křížená – formovala plemeno welsh corgi Cardigan v prvních letech snahy o organizovaný chov (konec 19. a začátek 20. století).

Blue-merle Cardi 1933Od samého počátku chovu bylo známo, že v Západním Walesu existují dva zcela odlišné typy Corgi – v kopcích středního a severního Cardiganshiru byli upřednostňováni psi větší, delší a vždy s dlouhým liščím ocasem, oproti menším a kratším bezocasým psům dále na jihu. Od prvních dnů organizovaného chovu byla rivalita mezi příznivci obou variet velmi intenzivní. V roce 1925 anglický Kennel Club uznal plemeno welsh corgi, ale nerozlišuje mezi dvěma variantami. Byl založen Corgi Club, ke kterému později byl přiřazen přívlastek Welsh. Tento klub měl většinu členů prosazujících typ Pembroke. Problémy, které pak následovaly, měly trvat devět let.

8. května 1926 se sešlo 10 lidí (9 welšských džentlmenů a 1 anglická lady), aby zvážili založení samostatného klubu, který by oživil chov starého typu corgi z Cardiganshiru (Bronant-corgi). Britský Kennel Club schválil název klubu – Cardigan Corgi Club. Nový klub se rychle rozrůstal o nové členy a chovatele, kteří se následně stali velmi známými v počátcích organizovaného chovu Cardiganů.

Bob LlwydNásledovalo několik pokusů o sloučení obou klubů, ovšem Welsh Corgi Club trval na jednotném standardu typu Pembroke včetně kupírování ocasů. První samostatný standard Cardigan Corgi byl přijat Cardigan Corgi Clubem v roce 1928. Jako vzor pro tento standard posloužil v té době velice ceněný červeno-bílý pes Bob Llwyd. Dožil se úctyhodného věku 18 let a v podstatě všechny rodokmeny současných Cardiganů směřují až k němu.

Zadávání titulu CC bylo pro corgi povoleno britským Kennel Clubem v roce 1928, ovšem zatím stále bez rozdílu plemen. První CC na Crufts byl udělen v roce 1929 a až do roku 1934, kdy byla obě plemena konečně uznána jako samostatná, získal titul CC na Crufts vždy typ Pembroke. První pes – Cardigan, který získal titul champion, byl v roce 1931 syn Bob Llwyda – sobolí Golden Arrow.

Golden ArrowPo rozdělení obou plemen v říjnu 1934 bylo majiteli zaregistrováno 240 corgiů jako Pembroke a jen 59 corgiů jako Cardigan. Vliv na to možná mohla mít skutečnost, že v roce 1933 pořídil pozdější král Jiří VI. své malé dcerce Elisabeth štěně Pembroka a popularita tohoto typu corgiho začala stoupat.

Chovatelé Cardiganů byli vždy v menšině, ale svou neúnavnou prací dokázali udržet toto prastaré plemeno v mnoha atraktivních barvách, ustálit jeho typ a přitom neztratit tolik ceněné vlastnosti a pracovní schopnosti, pro které bylo tvrdými velšskými zemědělci tolik ceněné.

Dle zahraničních materiálů zpracovala Iva Kleinová